Rock Age - Web o hudbě a poslechu

Jméno interpreta	Informace o interpretovi	Země původu	Počet alb
ABEL GANZ	Informace	Skotsko	3
AIRBAG	Informace	Norsko	0

Email slouží jako přihlašovací jméno do účtu RockAge.
Po dokončení registrace na Vámi zadaný email obdržíte dočasné heslo.

Země původu: Itálie

Původně jsem začal psát klasický profil kapely, ale ve chvíli, kdy jsem objevil skvělý rozhovor, který uskutečnil Augusto Croce (autor webu o italských artrockových kapelách 70. let) a Angelo Giardinelli (hlavní skladatelská osobnost PANNA FREDDA), jsem se rozhodl tento rozvor přeložit, neboť živou formou přináší události z krátkého života kapely. Současně do celku začleňuji doplňující informace z jiného rozhovoru, opět otázky kladl A. Croce, a tentokrát odpovídal Giorgio Brandi (klávesy, kytara, zpěv).

ZAČÁTKY

Začali jsme hrát na přelomu 1966/67 jako šestičlenná funky R&B kapela s dechovou sekcí pod názvem I FIGLI DEL SOLE (Děti Slunce) v různých nočních podnicích, a později jako VUN VUN, podle populárního římského klubu Vun Vun (místní legendární válečník), kde jsme často vystupovali. Tehdy běžně fungovalo, že kapely podle požadavku měnily svá jména. Byla to pořád stejná hudba, hrála tak každá druhá skupina, a z velké části byla dost nudná.

Chtěli jsme se stát blues rockovým kvartetem, jenže v té době to u nás nebyl příliš komerčně úspěšný styl, těžko bychom získali možnost vystupovat, všichni nám radili, ať to neděláme. Končila 60. léta, a přestože v Anglii a Americe bylo spousta nové hudby, Itálie zůstávala staromilsky věrná jménům jako Wilson PICKETT a James BROWN.

PANNA FREDDA vznikli tajně, za zády našeho saxofonisty a trumpetisty. O dva roky dříve, během turné v Tunisku, jsem se spřátelil s dcerou americké velvyslankyně. Před návratem do Itálie mi dala nějaká LP, co nedávno nakoupila ve Státech od kapel, které byly v Itálii prakticky neznámé. VANILLA FUDGE, Jimi HENDRIX, MOODY BLUES a KING CRIMSON. Tyto desky, spolu s mojí sbírkou PINK FLOYD, se mi staly inspirací. Poslouchal jsem je ve dne v noci.

Po návratu do Itálie jsem se snažil podělit o nadšení z této nové hudby se svými kolegy, ale pokaždé, když jsem to udělal, mi bylo řečeno, že jsem blázen a že tento typ hudby v Itálii nikdo nemůže dělat. Jednoho dne jsem při hledání nového basisty potkal Carlo Bruna. Když jsem mu poprvé pustil skladbu Hey Joe, zamiloval si ji. Sdílel se mnou vášeň do nového stylu a okamžitě jsme se stali přáteli. Začali jsme vytvářet plány na založení nové kapely a přesvědčovali Giorgia Brandiho, aby se připojil k naší tajné akci. Úplně nejtěžší bylo přemluvit bubeníka Filippa Carnevale, který byl mladším bratrem Giulia, našeho saxofonisty. Bylo to pro něj těžké rozhodování, nejen kvůli změně hudebního stylu, ale také pro vystoupení z vlivu svého staršího bratra a vytvoření kapely za jeho zády. Nakonec to nějak zvládnul, a my jsme si pak našli místo, kde bychom mohli zkoušet.

PANNA FREDDA

Na tomto místě, skryti před svými kolegy, jsme založili kvarteto.

Spřátelil jsem se tehdy s písničkářem jménem Roby CRISPIANO (známý také jako Roby CASTIGLIONE), který hrál protest songy jako Bob DYLAN. Měl vydaných už několik singlů a byl na trhu docela známý. Po konzultaci nám nabídl, že se stane naším hudebním manažerem. Měl vymyšlených několik písní do projektu, kterého jsme se měli účastnit, ale byly příliš melodické a velmi se vzdalovaly tomu, o co nám šlo. Tak jsme se s Carlem rozhodli zkusit pár z nich přearanžovat do našeho nového stylu. Vybrali jsme si skladbu Strisce Rosse, kterou jsme přepracovali v duchu VANILLA FUDGE s použitím kytarového zkreslení ve stylu Jimiho, a zpěvem s Leslie / Hammond vibracemi. Dále jsme přearanžovali skladbu Delirio od Silvio Setimiho z I JAGUAR, což byla známá kytarová kapela ve stylu SHADOWS.

Roby nám dohodl schůzku s maestrem Armando Sciasciem, majitelem Vedette Records, na živou prezentaci skladeb. Ten ale poté, co si je poslechl, nás odmítl s tím, že nejsme dost komerční. Když odešel, seděli jsme v jeho studiu mlčky, dívali se do země a tiše oddychovali. Pak už jsme nemohli vydržet nahromaděný vztek a naštvanost, dali jsme průchod nadávkám, obviňovali jsme nahrávací společnosti z nekompetentnosti a byrokracie, že jsou staromódní a sobecké.

Nevěděli jsme, že nahrávací studio, ve kterém jsme zrovna byli, je propojeno s kanceláří monitorovacím systémem, takže ředitel celý ten náš hovor slyšel. Najednou zazněl jeho hlas z reproduktorů: „Jeden z vás přijde do mé kanceláře, musím s vámi mluvit!”. Všechny oči se obrátily na mě. Jak se Giorgio zmínil v dřívějším rozhovoru, neměli jsme vedoucího kapely, ale kdykoli se řešil nějaký problém, či rozhodnutí, ta nejtěžší práce zůstávala na mně. Tak jsem šel. Tady mě máte, mladého divokého hippíka, připraveného dát hudebnímu průmyslu pořádnou lekci, a to nejen slavným tradičním hudebníkům, ale i bohatým, dobře oblečeným a respektovaným šéfům.

Jeho kancelář vypadala jako ve filmu, bez potřesení rukou mi ukázal, abych si sednul. Dříve, než jsem mohl otevřít ústa, řekl: “Vydáme singl a uvidíme, co se stane. I POOH se moc neprodávají (oblíbená poprocková skupina měla tehdy kontrakt s Vedette Records a skladba Piccola Katy nebyla dost úspěšná), potřebujeme novou kapelu.” Pak se postavil, potřásl mi rukou a dodal: “Moje sekretářka s vámi sepíše formulář a v příštím týdnu obdržíte předběžnou smlouvu.” Rozhovor skončil. Chtěl jsem odejít, ale zastavil mě: “Jak se jmenujete?” zeptal se: “Angelo” říkám. “Vaše kapela je Angelo?” divil se. Vůbec mě nenapadlo, že se ptal na jméno kapely. “Změníme to” vykřikl jsem. “Pošlete mi co nejdříve seznam jmen,” řekl mi, “můžeme vám s tím pomoct, myslím, že zjistíte, že vůbec nejsme tak staromódní”. Tím bylo naše jednání skončeno.

Celé léto jsme ještě hráli v klubu Caorle v Benátkách jako šestičlenný soubor, ale my čtyři jsme se scházeli a diskutovali nad novým názvem skupiny, co bude v nahrávacím kontraktu, a o singlu, který se měl nahrávat v září. Ostatní dva členové kapely o tom nic nevěděli, ale všechno už bylo na spadnutí. Poté, co jsme poslali náš seznam jmen, zavolali z nahrávací společnosti a shodli jsme se na názvu PANNA FREDDA (chlazený krém), který reflektoval jednu z našich oblíbených kapel VANILLA FUDGE (vanilková poleva). O měsíc později byla smlouva uzavřena a podepsána.

SINGLY

O pár týdnů později vyšel náš první singl Strisce Rosse a čtyři týdny po sobě dosáhl 1. místa v žebříčku rádiového programu Bandiera Gialla (Žlutá vlajka). Dotisk singlu měl potom v rohu obalu nápis „4 týdny 1. v Bandiera Gialla“. Vedette Records nás informovali, že jsme na základě smlouvy povinni vydat minimálně 2 singly a jedno LP za rok, tak jsme se okamžitě pustili do psaní a nahrávání. Druhé SP vyšlo na konci jara 1970, byly na něm moje první dvě skladby: Una luce accessa troverai a Vedo lei.

O několik měsíců později byl Giorgio povolán k povinné vojenské službě. Už rok se tomu vyhýbal, tak neměl jinou možnost. Nezbývalo nám, než najít nového hráče na klávesy. Zároveň jsem se dozvěděl, že Carlo začal hrát s jinými hudebníky a chtěl s nimi dát dohromady kapelu, co by hrála BLACK SABBATH, CREAM atd. Skupina byla rozpolcená, a takové atmosféře jsme se připravovali na nahrávání LP. Po vyzkoušení mnoha klávesistů jsme potkali Lina Stopponiho, zafungovala mezi námi nepřehlednutelná chemie, a hned jsme se stali výbornými kamarády. Během hraní v Caorle jsme potkali Windy (Pasquale Cavallo), ten se ukázal být vynikajícím basákem a byl nadšený, když jsme ho požádali, aby se připojil ke skupině.

LP DESKA

Nová verze kapely, která vznikla, byla silnější a více sjednocená, než dřívější, okamžitě jsme začali pracovat na LP a opět jsme posunuli naši hudbu novým směrem. Snažil jsem se prosadit zvuk a styl, co v Itálii ještě nikdo nehrál, podle svých oblíbených skupin VANILLA FUDGE, URIAH HEEP, KING CRIMSON. Začali jsme psát písně jako La Paura. Náš nový styl se však ukázal být tak kontroverzní, že šokoval mnoho lidí, především maestra Sciascia. Dal nám najevo, že poslední věc, kterou by chtěl mít na LP, jsou skladby jako Il Vento, la Luna e Pulcini Blu a Scacco al re lot.

Začalo tak bitva mezi stylem, kterým jsme se chystali hrát, a tím, co nahrávací společnost chtěla slyšet. Chtěli po nás, abychom se stali novými I POOH, ale těmi jsme nemohli být (obdivuji I POOH a jsou to moji přátelé, ale nechtěli jsme být kapelou jako oni).

Filippo Carnevale se oženil a rozhodl se opustit kapelu, a tak jsme opět museli nahradit dalšího člena kapely s tím, že naše LP bylo jen z poloviny dokončeno. Windy přivedl svého bývalého bubeníka Roberta Balocca na konkurz. Byl mladý, 17 let, nicméně zkušený a jeho styl hraní seděl s naším zvukem. Rozhodli jsme se pokračovat v našich nových skladbách, i přes protesty Sciascia a nahrávací společnosti.

Zahájili jsme turné po celé Itálii v klubech a diskotékách. Všude, kde jsme hráli, přijali originální styl našich nových písní s velkým nadšením, měli jsme úspěch a získávali nové fanoušky. To nás přesvědčilo, že jsme na správné cestě, že bychom měli takhle pokračovat a nahrávat album po svém. S pomocí Američanky, která vedla zahraniční sektor nahrávací společnosti, jsme nakonec získali malý rozpočet na jedno nahrávací studio Vedette. Dokázala také přesvědčit maestro Sciascia, aby nechal vyrobit acetátový výlisek alba, z něhož by se dal záznam přehrávat.

Konečně, po překonání všech různých překážek, jsme měli nahrané naše první LP. Přestože bylo dokončené, připravené k vydání, firma ho odmítla vydat. Mezitím vznikla v Itálii velká vlna hudebních festivalů ve stylu Woodstock. Všude, kam jste se podívali, se objevovaly nové rockové festivaly, ve kterých jsme se lehce uplatnili. Takhle jsme se seznámili s Paolo Giacciem a Mario Luzzatto Fegizem, provozovali populární italský rozhlasový program “Per va Lovani (Pro vás mladé)”, který se rychle stal známým svojí “avantgardností”. Jakmile slyšeli o naší situaci s nahrávací společností, vzali si za své, že vyvinou veškerý nezbytný tlak na vydání alba. Pořádali živá rozhlasová představení, kde jsme mohli informovat veřejnost o našem problému, což způsobila řadu protestů proti nahrávacím společnostem, které blokují nahraná alba, a brání tak vývoji rockové hudby.

Výsledkem nakonec bylo rozhodnutí Vedette vydat naše album, na jehož obálku jsme nechali vytisknout recenzi od Paola Giaccia. Bez jeho přičinění by Uno nejspíš nikdy nevyšlo.

PO VYDÁNÍ LP

Album nebylo příliš úspěšné, a to ze dvou hlavních důvodů:
– firma Vedette se desku vůbec nesnažila propagovat.
– frustrovaná skupina se ocitla v personální krizi.
Windy chtěl odejít, aby mohl tvořit více psychedelickou hudbu (poté co odehrál několik koncertů s Arthurem BROWNem měl velké tvůrčí dilema a toužil dělat něco takového). Skupinu jsem se snažil držet pohromadě už kvůli smlouvám na koncerty, které jsme museli plnit. Bylo ale jasné, že se PANNA FREDDA rozpadá. Nedalo se tomu zabránit, a koncem roku 1971 jsme skončili. “Chlazený krém se rozpustil!” napsal pak novinář jednoho hudebního časopisu.

Vedette chtěli, abych dodržel smlouvu a požádali mne, abych i nadále skládal hudbu, že bychom našli hudebníky, kteří by ji mohli nahrávat. Rok jsem se s nimi snažil pracovat jako sólista, ale ten magický okamžik se nedal vrátit. Touha po hudbě ve mně nikdy nezemřela. Nyní mám 10 dětí, moje manželka a většina mých dětí jsou hudebníky, procestoval jsem s nimi polovinu světa a hráli jsme na mnoha místech.

——————–

Po tomto povídání o nevšední kapele a jejím smutném osudu (ne zdaleka ojedinělém na italské scéně), přidám pár zajímavostí nasbíraných na různých stránkách.

Kytarista Angelo Giardinelli dnes provozuje velmi oblíbenou restauraci (italskou, samozřejmě) ve městě Bandon v Oregonu. Restaurace se jmenuje “Angelo’s Italy”. Pokud budete mít cestu kolem, stavte se, třeba vám maestro Angelo Giardinelli zahraje a zazpívá.

Pasquale “Windy” Cavallo hrál později ve skupině CAMMELLO BUCK, ze které po jeho odchodu následně vznikli RUSTICHELLI & BORDINI.

Roberto Balocco se objevil v CAPSICUM RED. V roce 1980 se mihnul v turínské funky kapele BLACK OUT.

Giorgio Brandi musel během nahrávání LP odejít na Sicílii, aby si odsloužil vojnu. Protože měl zdravotní potíže, hrál nakonec v armádním souboru. S Angelo Giardinellim byli v kontaktu, jednou ho se skupinou během turné v dodávce navštívili. Po návratu zkoušel dál spolupracovat s Giardinellim, ale nic z toho nevzešlo. Následujících dvacet let (do roku 1996) absolvoval úspěšnou kariéru v populárním souboru CUGINI DI CAMPAGNA, zaměřeným na komerční hudbu bez špetky artu, či rocku. Se zpěvákem této skupiny vydal roku 1999 EP BRANDI, PAULIN – L’Amore Mio Per Te, na značce On Sale. Nyní je vlastníkem nahrávacího studia „Giorgio Brandi Studio“ v Římě.

V Chicagu žijící rodák z Říma, hráč na bicí Sergio Nespola, na svých stránkách uvádí, že nahrál ve studiu Vedette pro album Uno bicí ve skladbě Un Re senza reame. Žádný jiný zdroj tuto informaci neuvádí, ale informace vypadá důvěryhodně. Mimo jiné Nespola nahrál v roce 1981 album Infinite Change jazzrockové fusion skupiny PROTEUS.

Protože se maestro Sciascia snažil všemožně bránit kapele v dokončení alba, hudebníci byli často nahrazováni narychlo jinými, existovaly vlastně různé formace skupiny současně. Proto se dají v záznamech objevit jména jako Damaso Grassi, Massimo Grandi, Enzo “Titti” Denna, ale do oficiální sestavy nepatří.

Maestro Armando Sciascia se dožil 97 let a zesnul v červnu 2017 v USA, kam se v polovině 80. let přestěhoval. Tento absolvent konzervatoře Pesaro, houslista, skladatel, dirigent a majitel různých nahrávacích společností je řazen mezi významné protagonisty easy listening (lehce přístupné) hudby. Autorsky se podílel na skladbách mnoha interpretů, mimo jiné I POOH, EQUIPE 84, Roby CRISPIANO a BLUE PHANTOM.

Všechny skladby PANNA FREDDA zpívá Angelo Giardinelli kromě Delirio. V ní se pěvecky představil Giorgio Brandi.

Některé skladby obsahují nepřiznané citace hudebních pasáží jiných autorů:
– ve skladbě Il vento, la luna e pulcini blu je obsažena část skladby GRACIOUS Heaven.
– závěr alba zase cituje URIAH HEEP Gypsy.
– ve skladbě Scacco Al Re Lot syntezátor hraje několik taktů italské hymny.

Z mnoha hudebních festivalů, kde skupina úspěšně vystupovala, lze uvést alespoň:
– oba ročníky – „Festival pop di Caracalla“, Řím,11.10.1970 a 07.05.1971 (společně například s The TRIP, OSANNA a dalšími),
– zřejmě nejvýznamnější tehdejší festival “Festival d’Avanguardia e Nuove Tendenze” ve Viareggiu, 1971, opět společně s The TRIP, STORMY SIX, NUOVA IDEA a dalšími.

V časopise CIAO 2001, v dubnovém čísle 16, roku 1970 vyšel na střední dvoustraně plakát PANNA FREDDA. Další jejich foto bylo publikováno ve fotografickém sborníku italských prog kapel „100 Foto Storiche di Pop Italiano“, který vydal roku 2002 ve vlastním nízkém nákladu fotograf Paolo Barotto.
(pro nedostupnost uvedených publikací jsou obě tato fota neznámá)

Jediný objevený záběr PANNA FREDDA v akci je použitý na začátku tohoto článku.

Edit 06/2019 – nebylo to vůbec jednoduché, ale podařilo se mi nakonec zajistit plakát z výše zmíněného časopisu:

Je pravděpodobné, že Vedette se při vytváření grafického stylu obalu alba více než inspirovali o rok starším titulem: The BUTTERFIELD BLUES BAND – Live (1970). K dispozici jej měli nejspíše proto, že firma Vedette byla v letech 66-70 italským distributorem americké Elektra Records, kteří Paula Butterfielda vydávali.

A na závěr: Pokud někdo toužíte po původním vydání LP Uno, pak vězte, že jeden nehraný exemplář se před několika lety vydražil za 4940,20 USD.

Edit 05/2020 – na instagramové stránce Angelositaly je zmíněno, že Angelo Giardinelli zemřel v roce 2018. V elektronickém archivu místních novin jsem zjistil, že skonal náhle v pátek 28.12.2018 odpoledne. Poslední rozloučení bylo v úterý 01.01.2019. Tuto skutečnost potvrzuje i facebooková stránka, kde se rodina loučí slovy “He was the strongest most noble man, with the biggest heart. Passionate, artistic, smart and funny. ”
Rodina nadále pokračuje v tradici Angelem v USA založené italské restaurace, kde stále dochází i k hudebním setkáním. Svůj podnik s názvem Angelo’s Italy založil v americkém Bantonu (Oregon), jako pokračovatel předchozích dvou generací, které své restaurace provozovaly v Římě. Také jsem narazil na starší zmínku, kde Angelo vzpomíná na svoje dětství strávené v bytě nad restaurací jeho otce, což jej hodně ovlivnilo.
Tuto událost zde alespoň připomínám na paměť talentovaného hudebníka a oblíbeného šéfkuchaře Maestra Angela Giardinelliho.

Země původu: Spojené království

Rané období:

Vraťme se do minulosti, ke vzniku kapely, aby bylo jasno, jak je to s debutem a skladbami. Jméno si muzikanti našli ve článku v novinách, který v roce jejich vzniku (1967) informoval, že zemřel fyzik Robert Jemison Van de Graaff, vynálezce elektrostatického generátoru. Mimochodem, také objekt na obalu desky The Least We Can Do Is Wave To Each Other je tímto přístrojem inspirován. První dvě alba mají spletitou historii. Debut nebyl původně plánován, aby se stal řadovou deskou souboru, nahrával jej Hammill s kolegy jako svůj sólový počin. Na album měl smlouvu s firmou Mercury UK, která ji podepsala s původním triem v sestavě Peter Hammill, Chris Judge Smith (bicí, zpěv) a Nick Pearne (klávesy) v květnu 1968, na základě jejich demo kazety nahrané roku 1967. Kapela se po získání kontraktu kvůli profesionalizaci přesouvá z Manchesteru do Londýna, jenže Pearne chce pokračovat ve studiu medicíny na manchesterské univerzitě, tak si skupina našla nového, klasicky školeného, klávesistu Hugha Bantona. V Londýně se skupiny ujímá manager Tony Stratton-Smith (staral se tehdy také o The NICE, The BONZO DOG DOO DAH BAND, a od roku 1969 o GENESIS), který přivádí basistu Keitha Ellise ze souboru The KOOBAS. Krátce po tom se přidává ještě bubeník Guy Evans, na Smithe tak zbývají jen doprovodné vokály. V této sestavě nahrávají na podzim 1968 singl People You Were Going To / Firebrand (jediná píseň, kde je ke slyšení zpěv Judge Smithe) a vydávají jej v lednu 1969 na na značce Polydor pro UK, a na značce Tetragrammaton v Americe. Singl je během několika dní stažen z prodeje kvůli porušení smlouvy s Mercury. Prodalo se ho jen malé množství, dnes se tato rarita nabízí v cenách přes 600 USD. Ze skupiny odchází hned po nahrávání singlu Chris Judge Smith, zůstávají však mezi nimi přátelské vztahy. Soubor dále nahrává v listopadu 1968 frekvenci pro pořad Top Gear BBC Radio One, pak podnikají pár vystoupení na různých akcích pro studenty, kde hrají jako support pro PINK FLOYD a The MOODY BLUES. Po vystoupení na Pop and Blues Festival v Nottinghamu 10.5.1969 se rozpadají.

Země původu: Německo

Kolébkou divadelního umění je bezesporu Řecko a nejstarší divadlo v Řecku se jmenuje Epidaurus. Nachází se v kraji Argolida a jeho historie začíná ve 4. století př. n. l. Dodnes se v tomto chrámu umění pořádají divadelní hry a koncerty a dodnes se můžeme nechat unášet úžasnou akustikou, kterou pro nás staří Řekové připravili. Nepřeberné kulturní bohatství staré civilizace se nás tak může dotýkat s příchutí dnešních časů.

Málokdo však tuší, že k symbolickému odkazu jména tohoto antického divadla patří také legenda německého prog rocku EPIDAURUS z města Bochum. Co nám o tomto souboru říkají fakta? Zakládající sestava: Günter Henne – mellotron, klávesy, Gerd Linke – mellotron, klávesy, Manfred Struck – bicí. Tito tři muzikanti se dali v polovině 70. let dohromady s jasnou hudební ideou, kterou chtěli zrealizovat. Ve své soukromé domácí zkušebně dlouhou dobu, tvrdě a pečlivě připravovali hudební materiál, který hodlali realizovat v nahrávacím studiu Langendreer, jednom z nejlepších a největších v tehdejší Evropě. Stejně tak přistupovali i k vlastní hudbě, měla být na co nejlepší instrumentální úrovni, takže k náročné přípravě patřilo také pořízení nejkvalitnějších hudebních nástrojů, aby i koncertní produkce odpovídala originálu ze studia. Po dvouleté intenzívní přípravě a připojení tří dalších členů, začal počátkem roku 1977 ve Studio Langendreer celý nahrávací proces. S novými hudebníky: Heinz Kunert – basa, Christiane Wand – zpěv a Volker Oehmig – bicí, si Epidaurus celou nahrávku nejen sami produkovali, ale také důsledně kontrolovali celý průběh mixáže a celé realizace, přičemž dali prostor jen těm nejlepším, opakovaně vyzkoušeným, myšlenkám a postupům. Na výsledku je skutečně znát spojení nejlepšího muzikanství s dokonalou studiovou prací, což se odrazilo na vážnosti tohoto alba, kterou má mezi sběrateli a také na ceně originálního vydání, která v době před CD re-edicí přesahovala 300 US $. První vydání na CD bylo z roku 1991 a od té doby se nejméně dvakrát zopakovalo, vždy remasterováno z původních studiových záznamů. Díky těmto novým vydáním se může v průbehu času každý zájemce s hudbou EPIDAURUS seznámit.

Earthly Paradise je symfo art rockové, většinou čistě instrumentální, album, zvláštní už svým nástrojovým obsazením. Zdvojená mellotronová a klávesová linka, téměř absence kytary, dva různí bubeníci, stratosférický zpěv. Na ploše třiceti dvou a půl minuty je uvedeno pět kompozic s masívním a přitom citlivým zvukem mellotronu a kláves, výraznou rytmikou, košatou nápaditostí ploch a neobvyklou posloupností dynamických změn i nepřeberných instrumentálních pasáží. Majestátní a oduševnělá náladotvornost se nevytrácí ani při stém poslechu, a není nic neobvyklého si toto čarovné dílo pouštět několikrát po sobě. Srovnání s jakýmkoli známým art rockovým subjektem je vždy zavádějící, originál kalibru Epidaurus je jeden jediný, nenapodobený, nepřirovnatelný. Je to etalon kvality muzikanství, kompozice, excelentnosti nahrávky, mimořádná ukázka nadčasové atmosféry opravdového umění. Chce se říci “Absolute spitzenklasse“, neboli nezbytný klenot sbírky každého vyznavače této rockové odnože.

Epidaurus s rozsáhlým nástrojovým parkem a náročnou technikou nedokázali ufinancovat koncertní vystoupení, také bylo velmi těžké zajistit velmi drahou promotion. Po rozpadu skupiny přechází trojice Henne, Linke a Kunert pod název CHOICE a doplněni dalšími hudebníky vydávají album Just A Dream v roce 1980. Dodnes nevyšla tato deska na CD, ale údajně ji nelze jakkoli srovnávat s kvalitou a úrovní Earthly Paradise. Jiné prameny však tvrdí, že se jedná o skvělé album.

Skupina obnovila krátce svoji činnost v roce 1994, kdy se schází původní sestava a také další doprovodní hudebníci. Vzniká album ...Endangered které se však dosti výrazně odlišuje od očekávaného kurzu. První tři skladby jsou plně v intencích a výšinách debutu. Zbytek CD se však pohybuje v pop rockových písničkách, které sice nejsou nejhorší, ovšem s prog rockem nemají nic společného. A tak kromě prvních tří – velmi dobrých – skladeb, je na tomto albu zajímavý ještě booklet, obsahující 28 stran informací a fotografií o legendě zvané EPIDAURUS.

Země původu: USA

Jednou z nejvýraznějších a nejvýznamnějších stoner rockových kapel jsou američtí KYUSS. Jejich stylotvorný podíl je natolik silný, že bývají označování jako “otcové stoner rocku“. Vznikají roku 1987 v Kalifornii, ve vyprahlém městě Palm Desert, tehdy ještě pod názvem KATZENJAMMER, což je německý slangový výraz pro kocovinu. Sestavu tvořili: Josh Homme (kytara), John Garcia (zpěv), Brant Bjork (bicí) a Chris Cockrell (basa). V roce 1989 mění název na SONS OF KYUSS a následujícího roku vydávají EP Sons Of Kyuss. Poté svůj název zkracují na KYUSS a do skupiny nastupuje nový basák Nick Oliveri (hrával už dříve druhou kytaru v KATZENJAMMER), který nahrazuje Chrise Cockrella. Jméno KYUSS vybral Brant Bjork podle nemrtvého monstra (revenanta) v první edici knižní série “Advanced Dungeons & Dragons” řady “Fiend Folio”.

Zpočátku fungovali jako party skupina na různých akcích v malých pouštních městech. Početně omezené publikum a hraní v nevlídných podmínkách mělo velký vliv na soudržnost kapely. Na vystoupení museli s sebou vozit diesel agregát, pomocí kterého vyráběli elektřinu pro svá vystoupení pod širým nebem. Podle toho se těm vystoupením říkalo také “generátorové večírky”. Homme později v rozhovoru pro časopis Billboard řekl: “Nebyly tam žádné hudební kluby. Museli jsme hrát zadarmo na ulici pro pár lidí. Když se jim muzika nelíbila, přišli za tebou a řekli ti to”.

Později podepisují smlouvu s nezávislou nahrávací společností Dali, která vydává jejich debutové album Wretch v roce 1991. Na albu se vedle nových skladeb objevilo také několik předělávek z EP Sons Of Kyuss. Prodej desky byl nevalný, skupina získává pověst hlavně pro svá živá vystoupení. Jedinečný byl především styl hry kytaristy, který na podladěném nástroji vytvářel hutný psychedelický sound přes zesilovače určené pro baskytaru.

V roce 1992 se spojují s novým producentem Chrisem Gossem a pracují na novém albu Blues For The Red Sun. Goss velmi dobře pochopil skupinu a dokázal na studiovou nahrávku věrně přenést jejich originální živý zvuk. Po vydání v červenci téhož roku se album stalo okamžitě velmi úspěšným, dnes je všeobecně považováno za průkopnické pro stoner rockovou hudbu. Stávají se žádanými a vyhledávanými pro koncertní vystoupení, absolvují například turné se skupinou METALLICA v Austrálii. Také se často objevuje srovnání jejich stylu s hudbou BLACK SABBATH. Ovlivnění touto skupinou někteří členové přiznávají, druzí naopak popírají.

Po vydání Blues For The Red Sun skupinu opouští Oliveri a nahrazuje ho Scott Reeder, přičemž tato změna byla dohodnuta již půl roku předtím, během West Coast turné s The OBSESSED. V této sestavě podepisují smlouvu s Electra Records a připravují své první album pod velkým vydavatelstvím. Produkci opět obstarává Chris Goss a díky tomu je zvuk opět perfektní. Album bylo sice nahráno na začátku 1993, ale kvůli různým vydavatelským peripetiím se dostává na trh až v červnu 1994. Původní název měl být prostě “Kyuss”, potom byl pracovní název “Pools Of Mercury”, aby se nakonec mezi fanoušky dostalo jako Welcome To Sky Valley. Jedná se o vyzrálé rockové dílo se silným psychedelickým akcentem.

Už během nahrávání Welcome to Sky Valley nastaly rozpory mezi bubeníkem Bjorkem a zbytkem kapely. Nakonec jeho nechuť jezdit se skupinou na turné vyústila v odchod ze skupiny. Nahradil ho Alfredo Hernández, který hrál v 80. letech s Reederem v kapele ACROSS THE RIVER. S ním nahrávají KYUSS své poslední studiové album, které vychází s názvem …And The Circus Leaves Town v červenci 1995. Prodeje byly zpočátku horší než u předchozích dvou děl. Ovšem, když skupina začátkem roku 1996 poměrně překvapivě oznámila rozpad, prodeje se rychle zvednuly a dnes je album hodnoceno na úrovni svých dvou předchůdců.

Zpočátku se zdálo pravděpodobné, že KYUSS se dají časem znovu dohromady, ale faktem je, že k tomu již nikdy oficiálně nedošlo. Dnes tomu brání i právní důvody, kdy je použití jména skupiny silně omezeno. Jediné, čeho se posluchači dočkali, bylo posmrtné vydání výběrového alba Muchas Gracias: The Best Of Kyuss (listopad 2000), na němž se objevily, kromě pěti již vydaných albových skladeb, také raritní písně z B stran singlů a záznam z koncertu z května 1994 v německém Hamburku. Nejblíže k původní sestavě měl koncertní projekt KYUSS LIVES!, který vzniknul z jiného projektu zpěváka Garcii GARCIA PLAYS KYUSS. Vystoupili také 3. června 2012 v Lucerna Music Baru v Praze. Setkaly se zde 3/4 sestavy z prvního alba KYUSS, ovšem bez kytaristy Joshe Hommea, který v roce 2012 právní cestou zabránil používání jména KYUSS v jakémkoli projektu bez jeho osoby. KYUSS LIVES! se pak změnili na VISTA CHINO. Ostatní bývalí členové mateřské kapely jsou aktivní v různých hudebních uskupeních, z nich nejznámější jsou QUEENS OF STONE AGE, které založil kytarista Josh Homme (zde zpívá, hraje na piano a kytary). V průběhu času se v nich objevili i další ex-KYUSS hudebníci, a dnes tu působí jako bubeník Jon Theodore známý ze skupiny The MARS VOLTA.

Odkaz KYUSS je velmi bohatý a silný, těží z něj dodnes celá stoner rocková scéna. KYUSS představují těžko dostižný vzor, v jehož zvuku jsou kombinovány prvky heavy metalu, psychedelic rocku, blues rocku a doom metalu, to vše ve zcela nezaměnitelné atmosféře.

Země původu: Kanada

Motto této skupiny z regionu Outaouais v Québecu zní „Hudba je zvuk emocí”. Projekt založil roku 2008 klávesista Johnny Maz aby mohl realizovat svoje vlastní hudební nápady. 13. března roku 2010 vydává vlastním nákladem čtyřskladbové demo EP s názvem Human Error!, kde mu vypomáhají další hudebníci pod jmény Osmoz (basa), Jay-Eff (kytara) a David Trottier (bicí). V jedné skladbě se objevuje i kanadská jazzová pěvkyně Rachelle Behrens.

Roku 2010 je také založena Facebook stránka souboru. Ještě v tom samém roce kapela oznamuje zahájení prací na plnohodnotném albu. Nicméně aktivity souboru utichají a objevují se pak jen občasné a kusé zprávy. V roce 2012 byl nalezen nový bubeník Sylvain Séguin, roku 2013 jsme byli ujištěni, že stále probíhají práce na debutu a 30. října bylo uskutečněno první živé vystoupení v klubu Le Petit Chicago ve městské části Gatineau, Ottawa. Tam předvedli 30 minut hudebního materiálu z ještě dlouho nevydaného alba.

Johnny Maz se pak objevil jako host v jedné skladbě alba Neither In Heaven (2016) kanadské neo progresivní skupiny HUIS. Poté do skupiny nastupuje a na další desce Abandoned (2019) je již uveden jako stálý klávesista. Mezitím se v letech 2017 až 2019 objevují na veřejnosti ukázky skladeb z alba, na kterém CODE 18 stále pracují.

Konečně se v roce 2020 začínají objevovat zprávy o finálním nahrávání a mixáži stop pro dlouho očekávané album. Je ustálena sestava, nyní CODE 18 tvoří Johnny Maz – klávesy, Jean-François Rémillard – kytary, a pán ukrytý pod jménem Bönz – basa a zpěv. K tomuto triu se přidávají různí hosté ze skupiny HUIS, dále z vynikajících kanadských progresivních bandů MYSTERY a NATHAN MAHL, a dalších. V neposlední řadě se opět v jedné skladbě objevuje i Rachelle Behrens.

Soubor podepisuje v červnu 2020 smlouvu s významným, na progresivní muziku orientovaným, kanadským labelem Unicorn Digital. Zde také jejich první album 1. září 2020 vychází na CD a digitálních platformách. Dílo má stejný název, jako původní demo, tedy Human Error! a obsahuje 10 skladeb výpravného neo progresivního rocku.

Hudební zpracování alba vychází z klasického art rocku, můžeme však slyšet prvky psychedelie, neo progu i space rocku. Je na něm obsažen koncepční příběh, který pojednává o boji dvou národů mezi sebou o zdroje vody. Získává ihned velmi pozitivní recenze, kde je přirovnáno k tvorbě skupin jako EMERSON, LAKE & PALMER, GENESIS, KING CRIMSON, UK, ARENA, MORSE CODE a dalších. Nahrávka se objevuje v rádiových pořadech, je k dispozici na streamingu, začíná o ní být slyšet.

Nyní mají CODE 18, po více jak 10 letech od založení, šanci proniknout do povědomí posluchačů progresivního rocku. Zejména proto, že i v šíři spektra současných kvalitních představitelů stylu, patří Human Error! mezi to nejlepší, co poslední léta vzniklo. Vzhledem k historii, bych jejich v úvodu zmíněné motto rozšířil na „Hudba je zvuk emocí a trpělivosti“.

Bandcamp
Homepage
Facebook

Mám rád alba, která obsahují příběhy, aniž bych potřeboval rozumět textu. Ty příběhy vypráví sama hudba svojí strukturou, dramatickou stavbou, svým jemným předivem vykresluje jejich atmosféru, průběh, zápletku, dramatické vzepjetí i rozuzlení. Tak, jak to má v každém vypravování správně být. Spousta muziky je z hlediska literární hyperboly trapně plochá, nezáživná. Jiná, naopak vedena přepjatou snahou o patetickou gradaci, obtěžuje posluchače teatrální pompou a nedá se poslouchat. I schopnost přiměřenosti, či spíše umírněnosti projevu, je žádoucí pro umělecké vyznění díla. Na odiv vystavené pozlátko mne nebaví, na více poslechů unavuje. Jako posluchač potřebuji v hudbě objevovat v jejích hlubších a na prvních poslech jen naznačených vrstvách.

Trocha dějepisu, ať jsme v obraze. Skotská skupina ABEL GANZ vznikla roku 1980 ve městě Glasgow a patřila do tehdy vznikající první vlny neo progressive rocku, kdy se pokoušeli s několika dalšími odvážlivci navázat na skomírající art rock. V této vlně bylo těch skupin opravdu nemnoho a kromě MARILLION zůstaly prakticky v zapomnění. Během osmdesátých let vydali tři pozoruhodná alba, která patří k tomu nejlepšímu, co z té doby zůstalo. Dnes se poměrně obtížně shání a existuje jen málo pamětníků, kteří by ABEL GANZ jmenovali mezi svými oblíbenci z desetiletí diska a metalu. Soubor pak po vydání jediné desky v devadesátkách dlouho neexistoval, aby se nová sestava začala formovat roku 2001. Jejich reinkarnace přinesla postupně značné změny v obsazení a poměrně slyšitelný posun v hudebním stylu. Od pravověrně komplikovaného prog rocku, co se projevuje ostroloketnými melodiemi, se tvorba přeměňuje k otevřené a uvolněné formě sofistikovaného melodického rocku, který více sází na posluchačskou přívětivost. Desky vydávají v poměrně velkých rozestupech, ta letošní je již třetí po reunionu, a připravovali ji dlouhých 6 let. Jedná se podle slov skupiny o jejich první pokus o koncepční celek, kde jsou skladby tematicky propojeny.

Od představování základních fakt o skupině pojďme zpátky k muzice. Všechny kompozice na desce spojují atributy jako rozvláčná rozšafnost, klidné plynutí, neokázalá umírněnost, průzračný rukopis i prezentace, krása v detailech, moudrá smířenost. Nálada celé nahrávky je pokojná a uklidňující, aniž by postrádala vzepjaté momenty. Tohle hudební vyprávění dokáže zaujmout spíše některými romanticky tajuplnými zákoutími, než by s posluchačem lomcovalo tíživým sdělením. Je to dobře. Každý druhý se ve své muzice snaží řešit záchranu lidstva proti nesmírným nebezpečenstvím, vymyšlení hrdinové musejí překonávat co nejexotičtější a nejstrašlivější protivenství, aby nám tak autor řádně předvedl, jak úchvatné drámo vytvořil. Opakuji, tohle nefunguje. ABEL GANZ ve své první koncepční desce doslova vyučují, jaká je síla v nenápadnosti. Příběh včely medonosné jako podobenství niterného nazírání osudu a jeho dilemat. Textová práce s metaforickými příměry je dovedena v úzkém kontaktu s hudbou do srozumitelného vyznění. Je v tom obrovská síla, a obrovský klid.

Tuto kolekcí písní si mohu přehrát v libovolný okamžik a nemusím se obávat, že by mne mohla nějak nevhodně rozrušit. Má naopak konejšivé účinky. Je jako vlídná pohádka, či spíše dokument, nešroubovaný do nesmyslných zlých scén, ale určený k souznění a harmonii. Ano harmonie, to je to správné slovo. Nikoli nezbytně v jeho muzikologickém významu, ale jako soulad, jako souhra jednotlivých instrumentů s vědomím toho, kdo naslouchá. Beze slov jsou tyto plochy velmi literárně sdělné, a dávají prostor pro vykreslování představ do konkrétních obrazů. Co víc od muziky chtít, než aby dávala prostor a energii mojí fantazii. Konkrétně tato vede ke vskutku košatě rozvětveným zamyšlením a úvahám. Zde se mohu do jejího tvůrčího fluida zcela ponořit a nerušeně snít. Z tohoto úhlu pohledu jde o zcela jedinečnou nahrávku a zásluhu na tom má spousta prvků. Nejenom kompoziční talent, ale i způsob instrumentace, zpěvu, provedení zvukového mixu, dramaturgická koncepce řazení skladeb. Neboť nebýt silných melodií, co mají schopnost usadit se v hlavě duši i srdci, a tam se pomalu a nenápadně rozeznívat, nebylo by z toho nic. Nebýt při veškeré té přívětivosti dodržena zásada vyloučení laciné a podbízivé atraktivnosti, vše by rychle vyšumělo do ztracena. Zde si musím muziku získat a zasloužit. Proč? Protože TO tam je. Má TO v sobě, a je jenom na mně, zda to dokážu, zda jsem hoden.

Pár povrchních rychlých poslechů vůbec nestačí, avšak naznačí, zda se něco skrývá. Seznamování probíhá pozvolna a nesměle. Instinkt hledače pokladů je téměř neomylný, a zde signalizoval něco mimořádného. Po pravdě, první poslech měl poněkud rozpačitý průběh. Zdaleka se mi nedařilo objevit všechny estetické nuance, až mne to rozesmutnilo. To je úskalí přehnaných očekávání instantních zážitků, to je také způsob, jak se nás jiné nahrávky snaží ohromovat. Jak se nedostaví bombastický efekt do pár minut, máme tendenci nahrávku odzívnout. Nebo nemáme? Snad tu hovořím k jiné kategorii hudebních fajnšmekrů, tedy těch, jež vědí, co a jak a dokážou vnímat. Znají způsoby, jak si tu pravou muziku získat a zasloužit. Umějí rozeznat, která hudba za to úsilí stojí. Ano, pravé posluchačství je proces, který to úsilí, hledání, duševní dřinu a vlastní ukázněnost, vyžaduje. Jsou nahrávky, co si nic takového nezaslouží, jsou nahrávky, které se tomu úsilí vzpírají, jsou nahrávky, u nichž to vzdáváme, ale pak je výsledek tím sladší. Jsou nahrávky, které nám uniknou, a pak jsme rádi, když je dodatečně objevíme díky impulsu z jiné strany. Nečekaně, avšak o to hlubší prožitek poskytnou. Jsme při všech svých zkušenostech a náročnosti pořád jenom lidi. Muziky je kolem tolik, že síta, přes něž je prosíváme, nemohou spolehlivě vše odfiltrovat, ani pustit dál. Proto musíme hloubat i jinými, intuitivní postupy a také nechat si doporučit, poradit, nasměrovat. Bez vnějších podnětů se člověk zacyklí, chodí v kruhu, zúží si obzory. Proto jsem vděčný za každou nápovědu zvenčí, a totéž se snažím i sám dávat.

Co si budeme povídat, hudba nás ovlivňuje. Někdy i jinak, než bychom chtěli, v daný moment. Proto si nahrávky k poslechu vybíráme dle nálady, proto také využíváme rozsáhlé spektrum muziky. Jak znám tituly, co mne spolehlivě energeticky nakopnou, probudí, a dokážu jimi ventilovat spoustu rozpoložení, jsou tu i tlumící díla, anebo i ta povznášející, navozující pocit slavnostního zážitku. Ta škála emocí, co dokáže hudba vzbudit, je nekonečná. Je právě tak bohatá, jak moc jsme jí schopni ve svých zážitcích propůjčit něco ze sebe. Ta pravá hudba je pro každého tak trochu jiná, jistě. Jak je to konkrétně s nahrávkou The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity? Snadná odpověď. Pokaždé mne spolehlivě uvádí až do rozjímavých stavů, jak je patrně znát z textu této recenze. I to ber, vážený čtenáři, jako projev, ba přímo znamení toho, jaká ta hudba vlastně je.

Abych se neubíral jen do krajů ryze abstraktních představ, zde je pár údajů z oblasti více konkrétní. Sestava, která natočila album:
Davie Mitchell (ve skupině od roku 2001) – kytary
Jack Webb (ve skupině od roku 2008) – klávesy
Mick Macfarlane (ve skupině od roku 2007) – zpěv, kytary, bouzouki
Stephen Donnelly (ve skupině od roku 2002) – basa
Denis Smith (ve skupině od roku 1988) – bicí, zpěv ve skladbě č. 6, produkce
David King (ve skupině od roku 2018) – kytary, klávesy ve skladbách č. 1, 6, programování bicích ve skladbě č. 6
Plus mnoho dalších hostů. Jak si můžete povšimnout, v sestavě již nefiguruje nikdo z prvního období. Nejdéle sloužící je Denis Smith, který je považován za mluvčího a manažera souboru. Tvůrčí odkaz byl od zakladatelů organicky převzat v průběhu prvního desetiletí po roce 2000 a současná tvář uměleckého seskupení navazuje na dědictví, které zůstává stále velice znatelné. Současně jsou minulí členové z převážné části hudebně stále aktivní a dochází k občasné spolupráci i s nimi. Nahrávka vyšla 06.07.2020 v několika různých formátech. Jako download v mp3, flac 16bit 44.1Khz, Hi-Res flac 24bit 96Khz, nebo na standardním CD, a také v limitované edici na oranžovém vinylu. K dispozici máme i různý tematický merch.

Na ploše díla se nachází celkem šest skladeb, k nimž můžete získat, v závislosti na provedení, dva bonusy. Skupina se dle vlastních slov rozhodla udělat aktuální album jiným způsobem, než předchozí. Po důkladném mnohonásobném poslechu celé diskografie musím říci, že je to skutečně jiná hudba, výrazně odlišná forma sdělení. Na rozdíl od minulé desky je zde základní stopáž o půl hodiny kratší, stylovým pojetím jde o zásadně kompaktnější útvar. Šíře žánrového záběru je tu oproštěna od nerockových postupů, kam například na minulém opusu hudebně nejednou zabrousili. To vede k jisté výrazové jednotě, kdy kulisy našeho představení nejsou rušivé, a my se tak plně můžeme soustředit na jeho děj.

Těch šest základních skladeb obsahuje dva opusy přes dvanáct, respektive třináct minut. Oba na tu dlouhou stopáž jdou jinak, a oba zasluhují pozorný a soustředěný poslech. Abelganzovská hudba tak trochu klame tělem, a u těchto dlouhých kompozic by se mohlo případné podcenění nevyplatit. První z nich, titulní The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity mi dlouho dělala problémy, vlastně jsem ji nějakou dobu považoval za jedinou slabinu desky. Poslech probíhal tak, že přečkám prvních dvanáct minut, a pak to teprve bude ta správná paráda. Jenže, je to jinak. První skladba na to jde prostě odlišně, než zbytek. Je v ní zachována jistá posluchačská nepřístupnost, musím si v ní prokousat tuhou slupku, než se dostanu pod povrch. A pak to tam najednou je. V tomto se podobá prvním třem deskám kapely, co jsou již zapadány prachem historie. Je v ní rafinovaně v mnoha vrstvách ukryto, co nelze vnímat na povrchu, ten zážitek si musím zasloužit. Dneska je tato kompozice moje očekávaná poslechová soubojovka, kdy si říkám – jakpak tě tentokrát zvládnu. Závěrečné krátké saxofonové sólo mi vždy na konec jako vztyčený ukazovák říká – vidíš, a tys mně nevěřil. Druhý dlouhý song je naopak otevřeně progresivně strukturovaný, zřetelně vykreslený a tradičně orientovanému progresivistovi nabídne největší porci zážitku už od samého počátku. Takto provedená a vypravená skladba je pro mne tak ohromná artová žranice i pijatika, že jsem z ní pokaždé naprosto vyřízený. Fakt luxus.

Další dvojice skladeb, které bych z hlediska dojmologického spároval, jsou písně amorfní, mající roli náladotvorného mostu, a je v nich málo konkrétních záchytných bodů. Jde o taková interludia, či postludia, která sázejí spíše na psychedelickou múzu, nežli na artové skotačení. Je to tříminutovka Arran Shores, (napsal ji nováček David King) která opravdu vítaně akusticky houpavě člověka převeze na pramici z jednoho snu do druhého, aniž by se probudil. Malebné a niterně hebké. Druhou takovou náladu cítím ze závěrečné The Light Shines Out, co sice není tak minimalistická, ale odplouvání a odcházení je z ní patrné. Oplývá celkem nečekaným elektronickým rytmem, jenž v kontrastu s táhlou flétnou a Gabrielovským vokálem dokáže být hypnoticky uhrančivý. Je to trochu psycho a trochu optimistické loučení. Ostatně, nebudeme si zastírat, že závěr každé dobré desky je vždy tak trochu nostalgický a nemilosrdný, protože konec, a hotovo. Zde se s tím uzavřením celého hudebního díla loučíme smířeně a s úsměvem. Žádný velký smutek, spíše popřání štěstí v další pouti. Tím spíše, že závěrečný až taneční motiv, s nímž se zvukové poselství vytrácí do fadeoutu, je jásavý a radostný.

Poslední dvojici skladeb bych řadil do posluchačsky přítulných, až mírně svojí atraktivitou mainstreamově nabízejících se písní. V poeticky zádumčivé Summerlong to ještě není až tak patrné, smyčcové křoví nás ukolébá a uspí, avšak v závěrečné třetině přijde pompézní vrcholení, které spadá do oblasti atraktivních do uší lezoucích neoprogových parád, aby se zase ke konci píseň zklidnila a uložila nás v klidu do trávy na prosluněné louce. Poměrně samostatnou roli hraje píseň One Small Soul. Má na albu roli určitého hitu, proto se jí dočkáme ve dvou dalších verzích jako dvou již zmíněných bonusů. Má klasickou písňovou refrénovou strukturu, a je taková, proč to neříci, líbivá. Zároveň je ve svém výrazu milá až dojemná a díky hostujícímu zpěvu Emily Smith má schopnost lehce klouzat do mysli, kde si udělá své malé hnízdečko. Navíc, tato skladba obsahuje působivý textově instrumentální stop time, který mne vždy upoutá, a já se na vteřinku zastavuji s ním.

Po dopsání dojmových charakteristik skladeb a jejich rozčlenění do dvojic si začínám uvědomovat, jak je to téměř opovážlivé a jak to může každý slyšet jinak. Nic není jednoznačné, a klidně bych osobně také dokázal provést jiné rozlišení. To však není smyslem tohoto textu. Nechť se každý v rovině hudební působivosti ztotožní se skladbami po svém. Důležité je, aby se mysli podařilo celek přijmout jako členitou strukturu s různými vlastnostmi, aby výsledek snažení nezůstal skrytý za masou anonymní muziky, která se před námi tyčí jako nezdolná stěna.

Dlouho jsem zvažoval konečné hodnocení. Album znám dlouho, prožil jsem s ním mnoho poslechů a mám k němu velice důvěrný vztah. Na druhou stranu jsem v rozdávání nejvyššího počtu hvězd poměrně střízlivý, plná palba je úzkoprofilové koření. Obzvláště u novinek vždy dlouho váhám, a čekám, jestli mne muzika dostatečně přesvědčí. Deska skupiny ABEL GANZ z roku 2020 nepatří mezi ty, co by se projevily jako jasná bomba hned zkraje. Jak píšu, klame tělem a může zůstat neodhalena. Její introspektivní ladění není pro každého. Své přívržence si určitě najde, a těm pak je elixírem v míře nevídané. Já mezi ně patřím. Takže, kam těch 4,5* zaokrouhlit, kam, se ptám? To je přesně to, o čem ve své recenzi píšu. Vím, že je na plný počet. Cokoli jiného je jen o tom, jak moc jsem se nechal, nebo nenechal poddat. Jak moc jsem byl v daný okamžik očarován a pohlcen sdělením obsaženým v této hudbě. Neboť popis zážitků vyvolaných hudbou je převážně o posluchači. Ten je současně nejslabším, ale i nejsilnějším článkem každého posouzení. Proto nemohu nedat plnou palbu, neboť ta mocná vlastnost tam je a já na ni rád někdy dosáhnu.

Malé P.S., které není úplně P.S., ale chce se mi to takto napsat, takže je. Jat náhlým záchvatem altruismu jsem po návštěvě shopu na stránkách kapely objednal Hi-Res download, černé triko se symbolem desky, a hlavně ručně psaný text jedné vybrané skladby jejím autorem. Texty jsou nabízeny v limitované edici 20 ks, prostě se mi zachtělo být jedním ze dvaceti lidí na zeměkouli, kteří tento artefakt budou vlastnit. Až mi zásilka přijde, samozřejmě se s jejím obsahem zde náležitě povytahuji..

Edit 25.11.2020: Už je to pár dní, co zásilka dorazila. Text skladby Summerlong vlastnoručně napsal Mick Macfarlane, současně se mnou pár slov mailem prohodil Denis Smith. Jsem spokojený.

`Pozdrav od ABEL GANZ`

Homepage
Bandcamp

Hammillova tvorba, ať už s jeho domovskou partou, nebo sólová, jsou pro mne poněkud obtížněji přístupné kousky. Je v nich cosi hrubě skřípavého, nevlídného a mrazivého. Poslech je vždy pokusem o prodrání se hustým hudebním houštím kamsi do neznáma. Přistupoval jsem k němu s obavami, neboť ostentativní nepřítulnost mi často připadá jako póza, kterou posílám k Neumětelům. Prvotinu Generátorů mám ve sbírce víc jak patnáct let, a neposlouchám ji nijak moc. Vlastně ty Graafy většinou nechám ležet a když se chci potrápit a nadřít, sáhnu po Krimsnech. Tedy současná série recenzí je vítanou výzvou, neboť já chci objevovat, je-li co.

Dobře, ne, že bych tohle album nikdy neslyšel. Jasně, že mi hrálo za tu dobu třeba desetkrát, a vždycky jsem si z poslechu odnesl dojem, že jsem si chtěl ohlodat hudební kost, a ona mrcha tak trochu ohlodala mě. Je to dobře? Třeba ano. Za posledních pár týdnů jsem těch deset poslechů znásobil, a rozhodně nelituji. Nedostavilo se to, z čeho mám největší strach, tedy skutečnost, kdy s narůstajícími poslechy roste otravnost muziky. Zde nastalo pohroužení do rozestoupivšího se klubka trnitých šlahounů, a bylo to poslech od poslechu žádostivější.

Poměrně velkou překážku k překonání tvoří bariéra z Hammillova krákoravého a místy velmi nepříjemně modulovaného hlasu, společně s agresivně drsným mixem, který v některých pasážích poslech dosti stěžuje. První se ale postupně proměnil v součást autorské výpovědi umělcova ega, druhé je prostě potřeba přijmout jako dobový fakt. Jde to. Pak už si jen užívám, a postupně zjišťuji, že je čeho. To, co bylo dříve spíše tušeno, tedy že by v té rezavé plechovce mohla být dobře kořeněná bašta, se potvrdilo, a tak si hladově dávám opakovaný nášup.

Nutno si uvědomit, že je teprve rok 1969. V době, kdy rocková muzika provedla každoročně trojité salto vpřed, je to období ve srovnání s počátkem sedmdesátých let vpravdě prehistorické. Art rock, jak ho známe, se teprve rodí na pár místech zeměkoule. U kapely VAN DER GRAAF GENERATOR kořeny vyrůstají z jakéhosi acidického folkového undergroundu (vzpomeňte si na COMUS) až provokativního anti popu s beatnickou sžíravostí, který je zcela prost anglické melodické zdobnosti. Tím se výrazně liší od svých souputníků, kteří vycházeli z melodické psychedelie, jíž krášlili vrstvami rafinovaných aranží, melodických fines a komplikovanými hudebními strukturami. Tady nic takového není. Jen punk rocková přímočarost, syrová výpověď surově chrstnutá posluchači až do mozku.

Začnu bonusovou skladbou Firebrand, z nealbového singlu z ledna 1969, která asi nejlépe dokumentuje to, co je mi stále více jasné. Že tato deska neobsahuje primárně hudbu, ale jde zejména o recitování vlastní “zatracené” poezie, s hudebním doprovodem pro umocnění nálad. Pokud se na desku podíváte takhle, funguje dokonale. Řekl bych, že originalitou tento debut se rovná prvotinám PINK FLOYD a KING CRIMSON, ostatní z art rockových dinosaurů však hravě překonává. Není to ještě dospělé dílo, ale ve své nekompromisní aroganci puberťácky nebezpečné. A to se mi líbí moc.

Z alba pro mne vyčnívají tři významné skladby. Hned úvodní je ustanovující, vtáhne mne do muziky a vždycky si říkám, jestli to takhle bude celé, tak to bude BOMBA. Jenže tato skladba je ojedinělá, jako jediná obsahuje prvky jistého porozumění až konejšivosti. Ukolébá mě a pak znenadání přijde ta třeskutá krása průletu trnitým hložím. Protože hned potom hudba škrábe a drásá, neboť tomu tak básník chtěl. Když jsem jednou osobně slyšel recitovat Allena Ginsberga jak ze sebe vyprskával svoje nakvašené verše, a do toho monotónně klinkal Philip Glass, vzbuzovalo to ve mě stejný dojem. Umění, které ti nedá nic zadarmo. Svedeš s ním bitvu a buď prohraješ, nemáš z něj nic, nebo zvítězíš, a ono tě za odměnu odnese do svého chrámu z rezavého plechu.

Skřípavý nářek zpěváka a břinkance klavíru mi připomínají svojí disonancí mé oblíbené PSÍ VOJÁKY, dalo by se zde nalézt mnoho paralel. S tím, že Topolovi rozumím úplně, a Hammillovi naštěstí jen tak z třetiny. I tak to stačí, aby mi běhal mráz po zádech. Druhý vrchol alba, a možná i nejpůsobivější skladba na albu je Running Back. Zde ten příběh, tu niternou výpověď, tu atmosféru, cítím tak, že by se dala krájet. Zpověď zatracencova, nad jehož hlavou v bloudivých tónech flétny a saxofonu (hostující Jeff Peach a Chris Judge Smith) vychází hvězda. Ta skladba má nepopsatelný žár i chlad současně.

Pominu titulní blbost, která mne vždy vyruší, i tu následující krátkou nevýraznou etudu, a skočím hned ke třetímu vrcholu. Tím je skladba Aquarian. Další emocionální masakr, další vypjatý zpěv, tentokrát umocněný masivním Farfisa synťákem Hugha Bantona. Opět je posluchač nemilosrdně vyvlečen na vysoké skalisko, až kamsi pod mračna, aby byl vzápětí svržen do propasti šílenství. Když padá a lapá po dechu, náhle je zachycen spásným melodickým refrénem, který ho opatrně postaví na nohy, ale to vše jen proto, aby ho ruka Osudu opět vlekla bouří směrem k oblakům. Blbý je, že pak přijde Necromancer, což je asi jediná opravdu otravná věc na desce.

O poslední skladbě by se dalo říct, že je čtvrtým vrcholem. Výborně tam opět kvílí varhany, drhne Keith Ellisova basa, dupou Guy Evansovy bicí, dalo by se říci, že je asi nejvíce art rocková díky dlouhým instrumentálním úsekům, kde se to všechno svíjí a kroutí, drtí a drásá až do krve. Výtečné zakončení desky, z níž se točí hlava. Ještě dodám, že dvě dosud nezmíněné skladby na albu nepovažuji za špatné, ba naopak, mají jen tu smůlu, že jsou trochu ve stínu těch vrcholů. Jde o rockovější kousky, kdy jejich struktura je často až překvapive proměnlivá. Orthenthian St (Parts I & II) má opravdu dva díly, ovšem Into a Game je také stejně rozčleněná, ale nic se tam o dvou dílech nepíše.

Pro pořádek ještě dodám, že album bylo původně zamýšleno jako Hammillovo sólové. Pod názvem skupiny je byl nucen vydat, aby se vyvázal ze smlouvy u vydavatele. Dlouho bylo kvůli tomu dostupné jen mimo UK, kde vyšlo o několik let později. O kolik přesně, v tom nemají jasno ani discogs, stejně tak je alternativní obal považován za fake. Nejsem odborník na LP, ale hodně napoví diskuze zde.

Verdikt? The Aerosol Grey Machine je těžko přístupný solitér, tvrdý ořech, nenechá se dobýt zadarmo, ale dovede nakonec odměnit každého, komu se podaří najít cestičku. Kdo dokáže vyvinout dostatek snahy, má se na co těšit. A proto taky kurňa poslouchám muziku.

****

Pokusil jsem se vytvořit seznam raných alb, která zvolila tematicky spojující koncepci jednotlivých skladeb. Ideálně dějově a personálně propojeným příběhem. Nebo alespoň úzce vymezeným specifickým motivem, který skladby konkrétně typizuje. Zde předkládám výsledek hledání:

01. (*částečně*) The WHO - A Quick One /9 December 1966/ Šestidílná kompozice "A Quick One, While He's Away" na B straně LP.
02. (*částečně*) The MOTHERS OF INVENTION - Absolutely Free /26 May 1967/ (některé prameny uvádějí 27.6.1967 - například kniha "The Words And Music of Frank Zappa" od Kelly Fisher Lowe, str. 36, vydání 2006 University of Nebraska Press). Koncept a postavy jsou samostatné pro každou stranu alba. Písně volně spojuje obecné téma politické a společenské kritiky.
03. (*částečně*) The BEATLES - Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band /1 June 1967/ Ne každá píseň se serženta Pepře týká.
04. NIRVANA - The Story Of Simon Simopath /October 1967/ Skutečně první rocková opera, která je na ploše celého LP, s kontinuálním výpravným příběhem a personifikovanými postavami.
05. The ELECTRIC PRUNES - Mass in F Minor /January 1968/ Mše zpívaná latinsky a řecky.
06. (*částečně*) INFLUENCE - Influence /January 1968/ Kanadská skupina, jejich mini rock opera "Mad Birds of Prey" je na B straně LP.
07. The FAMILY TREE - Miss Butters /1968/ Kanada, silně ovlivněno The BEATLES.
08. The KINKS - The Kinks Are The Village Green Preservation Society /22 November 1968/ Spojující téma - staroanglické tradice, inspirováno městem Devon.
09. The PRETTY THINGS - S.F. Sorrow /December 1968/
10. The WHO - Tommy /23 May 1969/
11. The KINKS - Arthur (Or The Decline And Fall Of The British Empire) /10 October 1969/

Jak je patrné, je zde mnoho alb, která nebývají mezi rockovými operami běžně uváděna. Někdy z neznalosti, jindy s důvodu jiného pojetí klasifikace. Obecně často uváděná suita Tommy je až na desátém místě. Je řekněme nejslavnější, ale rozhodně nebyla první, jak se můžeme leckdy dočíst.

Pokud objevím něco dalšího, seznam doplním.

Knihy s hudební tématikou kupuji občas, pokud mne něčím zaujmou. Zde jsou některé z nich.

Alexander Waugh - Vážná hudba - Nový přístup k poslechu (vydavatelství SLOVO Bratislava, 1995, ISBN 80-85711-20-6).

Publikace se věnuje teorii poslechu.
Součástí knihy je i CD se 70 minutami hudby (EMI Classics).
Slovenská verze má název Umenie počúvať hudbu - Kniha pre milovníkov vážnej hudby
Anglický originál je: Alexander Waugh - Classical Music: A New Way of Listening
Kniha je k vidění např. na Amazonu.
Více o autorovi.

Osobně ji vnímám jako velice užitečný úvod do světa hudby a jejího poslechu. Jsou tam základy muzikologie, hudební pojmy, povídání o nástrojích, osobnostech, atd. Především se ale v publikaci nacházejí zajímavé postřehy, podněty, úvahy. Také potvrzuje moji myšlenku, že posluchačství je umělecká disciplína, jež klade nároky na píli a aktivitu každého, kdo se o ni pokouší. Tedy stejně jako na každého umělce. Talent + píle. Dovednosti získané při poslechu klasické hudby se při poslechu jiných žánrů více než hodí, to mi věřte.

Dovolím si citát:
"Hudbu tedy není možné definovat ke spokojenosti všech, protože
poslech hudby je velice subjektivní, a tak nemůžeme při poslechu ani hodnotit,
jaké jsou správné nebo špatné emocionální reakce na konkrétní skladbu"

Dále jsem našel pár zajímavých prací, které se také zabývají problematikou poslechu hudby, a které mimo jiné z Waugha zhusta citují:
Klára Hušková - Vliv hudby na rozvoj mozkových funkcí (2015 - bakalářská práce)
Bc. Kateřina Jílková - Problematika poslechu a vnímání hudby na 2. stupni základních škol (2017 - diplomová práce)
Barbora Burdová - Vliv vizuálních představ na formování poslechových dovedností žáků v HV na 1. stupni ZŠ (2016 - diplomová práce)

Další práce, věnující se hudbě takovým způsobem, že rozhodně stojí za přečtení:
Jan Blüml - Art rock: stylově žánrový typ a jeho české varianty (2009 - magisterská diplomová práce)
Vojtěch Výravský - Kantova teorie estetiky / Vztah pravidel a svobody v hudbě (2016 - bakalářská práce)

Profily a recenze